MILIONOVÁ MÁMA

31. května 2014

Jsem máma, tak už snad zmáknu úplně všechno!

    Když mi někdo vyprávěl, že se z něj stala mateřstvím nepřemožitelná lvice, říkala jsem si, že asi spadl z Měsíce. Co může být tak jinýho na tom, že máte doma dalšího člena vašeho klanu. Kromě toho teda, že v noci vstáváte, extra se nevyspíte, přebalujete, koupete, krmíte a prostě lítáte. Ale, ono na tom něco asi fakticky bude! 


    Nedávno jsem se tak nějak hlouběji zamyslela. Jako pokouším se o přemýšlení i normálně, pokud do něj teda počítáte i  myšlení na nutnost vaření, hraní, uklízení a tady i několikrát zmiňovaný odpovídaní na otázky. Všem a na všechny! Ať už na manželovi ztracený špinavý ponožky (obvykle mizí do pračky, kam taky jinam, že jo!?), nebo Nely dotazy na fungování tohohle světa. Viktor se naštěstí ještě moc neptá. Ten si to vynahrazuje pištěním, bušením a zdrháním. Ale o tom jsem psát úplně nechtěla.
   Prostě jsem si říkala, proč já i kámošky máme občasný depky, kvůli kterým žhavíme dráty, vypijeme hektolitry kafe, nebo si je řešíme jen tak v sobě. Ale došla jsem k závěru, že pokud jsem/jsme přežily, prožily a zvládly všechno tohle:
  • Poskytla jsem azyl v břiše na několik měsíců oběma z našich minilidí.
  • Přežila velrybí období celkem bez útrap. Pokud neberu ranní nevolnosti a chuť chrápat téměř na povel celých prvních pět měsíců.
  • Zvykla jsem si během těhotenství na pravidelný a dost častý kontroly na gyndě. Roztahovala tam nohy pomalu na povel. Někdy mi přišlo, že tam chodím víc jak na pokec za kámoškou. Zas na druhou stranu je pravda, že jsme díky tomu poznali naší náhradní babičku.
  • Zvládla jsem oba porodit. I když jsem si při tom chvílema říkala, že todle už fakt nedám. Ale stálo to za to!
  • Taky přežila pravidelný  a hromadný kontroly skupin doktorů v porodnici, obrovský nalitý prsa a změny nálad i lítaní hormonů v šestinedělí. To naštětstí přežil i mnažel. Asi mu nic jinýho ani nezbylo.
  • Naučila se spát jen několik hodin a přerušovaně. Ale nebudu tvrdit, že mi to stačí. Cítím s nevyspaná, ale nějak si na to to tělo a celá Jana prostě zvykne.
  • Každou hodinu dvě, tři, šest jsem k minilidem vstávala, abych jim nabídla stravu, připravenou ve vlastních mlíkárnách, hned k podávání.
  • A už vůbec nepočítám ten strach a obavy, když se jim něco stane, leží v horečkách a já fakt nevím, co s nima, abych jim pomohla!
                          ... tak snad zvládnu už úplně všechno a jen tak mě něco nezlomí!
No, uvidíme!











2 komentáře:

  1. Krásně napsaný. Pro mě je pořád a asi zůstane úplně nejhorší ten poslední bod. Když je Šárka zdravá tak vím, že zmákneme nakonec úplně všechno. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Áno, krásne a najmä pravdivo napísané.
    Dve veci by som doplnla k sebe:
    1. Aj napriek prerušovanému spánku som si na to NIKDY nezvykla.
    2. Moje prsia prežili v použiteľnom stave bez nutnosti chirugického vylepšenia dojčenie 2 detí v súčte 5 rokov dojčenia. :)

    OdpovědětVymazat